NEUVĚŘITELNÁ (U)KRAJINA, aneb Kde se člověk nestačí divit (což ho
za chvíli přejde)
UA report by salma - 40 hodin na cestě,
cca 2200 km v zadcích, 2 koncerty, vodky a piva nepočítaně, pár rozbitejch stolů a kečup na stěně, zásah policie, pěsti do ledvin, nekonečný focení,
nejfanoušci, družba, "kto ty!!!" celníci...komplet galerie
ZDE
 Když jsem s kámošem
Přemkem domlouval dlouhý týdny možnost hraní v UA, pořád jsem si nebyl jistej, jestli to celý nakonec dopadne. Když už se vyřešila doprava, tak se
nevědělo co bude se zvukem, se spaním, k tomu samá historka o tom, jak nás tam vokradou, zmlátěj a rozemelou do konzerv....naštěstí je Přemek kluk
šikovná, vše klaplo a my se na ty historky vysrali...
NASEDAT, JEDEM
Takže sraz v pátek v půl čtvrtý ráno u zkušebny. Po třech hodinách spánku nabírám celej nateklej ještě nateklejšího Kurze, cestou přichází sms od Nuneze „kuwa
ja zaspal...sorry jedu“. Jedem dál pro Wchkiho, přichází druhá sms od Nuneze „kuwa zapomnel jsem gps...“. No na Ukrajině by nám byla stejně k hovnu.
Celý rozespalý nakládáme dodávku vším co máme, někteří se jakoby pohledem loučili se všema těma drahejma nástrojeme a zesilovačema, na který léta
šetřili. Přijíždí Nunez s Ludvou a kameramanem Borkem. „Kluci musíme ještě s Borkem pro pas, on na něj zapoměl“...Takže nakonec nabíráme „manžele“
Horákovi (bratři Pornos a Michal) asi o hodinu a půl později, než byl plánovanej výjezd z Prahy – což vlastně bylo ještě docela dobrý, protože Ludva měl
tentokrát všechno sebou, nebo to potom nepotřeboval.
UKRAJINSKÁ NÁRUČ
 Cestu samotnou nemá moc smysl líčit, ve zkratce to je cca 300 km přes nás, 400 přes Polsko a
dalších cca 300 přes UA, prostě zkurvený silnice, zpocený prdele a rozlámaný celý tělo. Snad jen zmíním celnici, kde na nás zkoušeli všelijaký finty jak
nejspíš získat nějakej ten bakšiš a pak místo, kde jsme platili naší historicky první UA pokutu. Něco podobnýho jsem ještě nikdy nezažil...stojíte na
kopci, atmosféra Silent Hillu, padá tma, v dálce občas probleskne bouřka a okolo obrovský stromy s jmelím (takový ty černý koule ve větvích), obrovská
vykácená mýtina, kde dohořívají kusy kmenů, jakoby by tam před chvílí tábořili zlobři, a nad hlavama krouží tisíce havranů, který si nás s všudeserozléhajícím
krákáním zlověstně prohlíželi. Hotovej Mordor. Musím říct, že v kině jsou podobný scény daleko snesitelnější.
Zbytek cesty byl v podstatě brnkačka,
jenom jedna z nejhustších bouřek co jsem viděl, nejdřív blesky v dáli, pak skoro na nás, no jak na našem bookletu (že jsme si s tim Motofokem ale nasrali
do bot..). Pak málem urvaný kolo o díru u krajnice a strkačky uprostřed lesů s kamionama a dalšíma idiotama, který nebyli schopný pochopit, že jedním
pruhem, staženým do žádnýho se v obou směrech prostě jezdit nedá.
KONEČNĚ RIVNE
Do Rivne jsme konečně dorazili kolem půlnoci po asi 19 hodinách cesty. Přemek ještě nějak stál na nohách - ten den měl svátek, tak už podle toho i
náležitě vypadal. Míjíme tank, jsme v pivovaru, neuvěřitelná úleva, že to máme za sebou (teda po prvý). Přemek, kterej je místní šéf provozu, vrchní
sládek a člověk s nejkudrnatějšíma vlasama na Ukrajině nás ubytoval přímo v pivovaru.
Začalo to hezky...
“Tak tady to je bejvalej degustační salonek, tady se ještě za Sojuzu dělaly ochutnávací mejdany“.
Po chvíli jde i rozsvítit...
“Pičo to je luxus“ mi ujede, když vidim vysoký stropy se starejma lampičkama, luxusní červený obložení stěn, vykládaný okna...pak se podívám na
zem...“...a do hajzlu...“
Jestli jste někdo někdy byl v místnosti, kde se přes 20 let neluxovalo, chodilo v botech a dost možná spíš skladovalo...za
chvíli mi došlo, že to co dejchám je celkem dost vlhký a je to cejtit plísněma...
“Dobrý ne“, sype Přemek a dodává, jak se tu v létě líbilo motorkářům
z Písku.
„Tady jsem specielně pro vás přivezl matrace a deky po ruskejch vojácích, je to všechno čerstvě vypraný“...nevěřícně pozorujeme haldu
smotanýho čehosi, co se nám ani nechce rozbalovat...
“Fakt je to čistý, sám jsem to kontroloval“ říká Přemek, tak se do toho teda pouštíme. Chudák
Pornos, kterej už přeci jen občas vyžaduje trochu pohodlí stele s bráchou starou vlhkou rozlámanou postel, my pokrejváme prorostlej koberec matracema a
vytváříme z něj téměř souvislou postel. Na Pornose z jeho přidělený deky vypadne pár broučků a červíků...juchůůů, to bude spinkáníčko!!!
Zbývá ukázat záchody...nejdřív člověk dostal ráno od
vypínače, ale stejně se nerozsvítilo. Pak se objevila černá místnost, která opět připomínala Silent Hill. Mísy byly zdatně zazděný do země, takže
z podlahy koukaly jenom horní rantly – což bylo prej správně. V noci jsem tam jednou musel, naštěstí jenom s pískem, ale i tak brrr...čelovka zapnutá, do
mísy proudí moč, z mísy nahoru nechutnej smrad a něco, co vypadá asi jako kříženec popílku s muškama. Radši jsem se neotáčel, určitě se za mnou plazil
Kevin...Jdem to do hospody všechno zapít a nakonec všichni upadáme do komatu.
VÍTEJTE V
POHÁDCE
 Z něj se probouzíme v sobotu asi ve 2
odpoledne, dáme gábl (super zeleninovej vývar s hromadou kopru, což nejvíc ocenil jeho „milovník“ Kurzik). Přichází zpráva dne...
“Hele kluci, já vim
že to zní blbě, my za to nemůžem, ale je možný, že zítra (což byla akce kvůli který jsme přijeli) hrát nebudete“.
Valíme oči, smějeme se, ale prdel to
nakonec neni...
„No on Juščenko asi před rokem zavedl zákon, kterej na datum 18. května stanovuje den smutku za oběti komunismu (nebo něco takovýho).
Takže jde o státní smutek, jako pohřeb prezidenta, a to jsou zakázaný jakýkoliv veselice. Dokonce přeložili finále ukrajinský fotbalový extraligy. No je
to průser, oni na to totiž zapomněli a ohlásili to až včera. Pokusíme se to nějak zařídit, ale stát se může všechno – nás to sere hrozně, měla by se
zrušit celá akce, ne jenom vy“.
Udiveně koukám na Přemka a řikám mu: „Ty vole to přece není možný, to je jak v nějaký pohádce, že vladař si zamane a
nikdo nesmí zpívat ani se smát...“.
„No tady jseš v pohádce, to je normální. Zapomeň na parlamentní demokracii..“ odpovídá Přemek. No tak jenom čumim...
SOBOTNÍ SEZNÁMENÍ S MĚSTEM
 Přemek nás bere na prohlídku města, nasedáme do starýho
trolejbusu, kde prodává lístky pani „zmrzlinářka“. Jdeme na místní trh, kterej se hemží lidma, vypadá to jak holešovická tržnice před 100 lety, takže bez
vietnamců. Koupit se tu daj krásný sušený ryby, koberce, vypálený hry a filmy, divný koberce...a taky parádní sýry, spousta klobás, salámů...pokračujeme
do centra, na všech sloupech jsou plakáty s našema ksichtama, reklama na sobotní koncert v klubu Holiday. Dorážíme do druhý hospody Riveňskýho pivovaru,
čeká nás luxusní oběd, samozřejmě s všudypřítomnou vodkou. Přemek to tu vymazlil, všude baňky jak v laboratoři, model vláčku, kterej každou půlhodinu
jezdí po hospodě, aby upozornil zapomětlivé hosty, že je čas na další rundu.
PRVNÍ KONCERT
 Odjíždíme do klubu Holiday, kterej byl fakt pěknej. Velkej, dobrej zvuk, výborný technici a
zvukaři. Půjčujeme aparát místním předskokanům a pak hrajem pro cca 20 lidí. Atmosféru rozjíždí moderátor Micek, kterej má vyřídilku – Mareš hadr. Po
koncertě balíme cajky a jedem zpátky na pivovar a do hospody, kde se to krapet zvrhne, takže nás Přemek po spontánním útoku kečupem na stěny vypakuje
s pivem v petkách do „salonku“. Spaní bylo nakonec v pohodě, stejně jsme vždycky dorazili uplně zdekovaný a matrace naštěstí nikam neutekly.
NEDĚLE, TOČÍME KLIP (SNAD VYJDE)
 Druhý den vstáváme, Přemek už naklusanej v obleku, že všechno jede podle plánu, nějak se to prostě
dá. Jdeme na prohlídku pivovaru, pak Wchki vymejšlí klip a jdeme ho už bez Přemka točit na tržiště. Kurzik běhá do půl těla se sušenejma rybama po
tržišti, huláká Motofoka, kamera osmička se musí furt natahovat, místní vejraj, my se válíme smíchy po zemi. Pak rychlej taxik do parku, kde se koná ona
Slavnost piva.
SLAVNOSTI PIVA - KONCERT ROKU!
 Na místě korzujou lidi, v amfiku je tak cca 1000 – 1500 lidí. Akorát hrajou místní metalisti,
docela jim to šlape, žádnej průser, naopak. No a pak se do toho znova pouští moderátor Micik, co mu tak občas rozumím, tak nás vynáší až na Olymp.
Pouštíme se do toho a v podstatě od prvních tónů lidi pařej a jdou nám na ruku. Atmosféra je čím dál tím lepší, všude samý paroháče, lidi skáčou
z podia...kotel. Sami jsme se dostali do neuvěřitelný euforie, osobně jsem nevěděl kam dřív skočit, užíval jsem si to jak to šlo...podobnej kotel už možná
nezažiju, že jo.
Přichází vrchol akce! Spouštíme „Fight for your country“, kterou Ludva uvede jako „Těbě nádo bušiť za tvoju zemlju“ nebo tak
nějak, oni tomu každopádně rozuměli. Nejdřív se osmělilo pár jednotlivců, ale pak se strhla davová
psychoza nebo co a najedno bylo na podiu minimálně 50 frenetickejch ukrajinců. Koukám okolo, nikoho z kapely nevidim, ale jelikož slyším z repráků, že
všichni hrajou, tak se spokojuju s tím, že tam někde bejt musej. A oni během písničky skotačí, s každým se hned fotí, chtějí si povídat... Po chvíli to
začíná smrdět, lidi se nedaj moc kontrlovovat, s kytarou na krku to taky jde dost blbě. Vybíhá Michal i Micek, vlastníma tělama se snažej bránit bubny a
aparáty, ale je jich na to přece jenom trochu málo. Modlim se, aby tu byla nějaká ochranka, protože tohle se nedá zvládnout. Naštěstí zasahujou policajti,
který sami čuměj jako bambule. Ono prej jsme tam taky hráli jako první zahraniční kapela vůbec, takže lidi na to vůbec nebyli připravený, poliši už vůbec
ne. Prostě to nikdy ještě nezažili. A my taky ne :o))
Situace se nakonec ukázňuje, spolu s oficírama dostáváme lidi z podia a můžeme pokračovat.
Zbytek koncertu je masakr, lidi skáčou jeden přes druhýho, občas mezi nima zahlídnu Borka, jak tam statečně proplouvá s kamerou na rameni. Koncert končí,
teda ještě ne, přidáváma a následuje asi hodinový podpisování našich plakátků, různejch papírků, hriven (místní peníze), penálů, rukou, ramen,
poprsí...zažít a zemřít!
VŠUDE KOBYLKY!!!
Pak to
naštěstí ustává jen ještě jak dostat věci do auta a přitom ohlídat, aby se nic neztratilo. Nadšení ukrajinci nám berou cajky rovnou z podia, že jako
pomůžou, tak sotva stačíme běhat s nima, abychom ohlídali kam že s tím vlastně běhaj. Auto naložený, přesto že jsme strategicky zvolili zadní východ, tak
je tam stejně mrak lidí, který po tom co kluci rozházeli cigára chtějí „padariť“ uplně všecho – padari disk, padari futbolku (tričko), tu futbolku co máš
na sobe, gitar, boty...nekonečný a musíme začít bejt hustý, protože to prostě jinak nejde (a kdo nás zná ví, že k tomu máme daleko). Jenže to už prostě
jinak nešlo, kdykoliv jsme otevřeli dveře od auta, tak se hrnuli dovnitř s vidinou utržení čehokoliv, co nám patří. Nunez s Wchkim a Kurzem sedaj do auta
a odváží ho i s aparátem do pivovaru. Cestou jim v parku ještě skočí jeden Ukman předníma dveřma do auta, ale Nunez ho likviduje bravurním dupnutím na
brzdu, takže ho sejme sloupek od dveří on pak padá kamsi do parku.
...A DRUŽBA
Zbytek nás se pakuje na privátní stánek Riveňskýho pivovaru, kde se dáváme do kupy. Můžu teda říct, že jak jsem si sednul, tak jsem už hodně dlouho
necejtil takový vyčerpání, kdy jsem se i přes hroznou žízeň nemohl skoro napít. Tak asi po hodině už to bylo lepší, kluci přijeli z pivovaru a místní
ukrajinští přátelé se nás ujali opět výborným jídlem a samozřejmě vodkou. Takže byly proslovy, byla družba, Mila Jovovich, Vitalij Klutschko, dvoumetrovej
maník, co mlaskal ušima, Ludvovi přemety, šipka pana majitele pivovaru na asfalt...pak taxik do hospy v pivovaru, vodka, pivo,vodka, vodka, tance na
stolech, pivo, pinballovej pohyb směrem do „salonku“, zdvihá se matrace, bum, tma...
LEAVING UA
...pořád tma, Nunez nás vykopává ze „salonku“, nakládáme auto zbytkem našich věcí a kolem pátý ráno opouštíme pivovar. Ještě teda do parku, kde byly
slavnosti, protože Ludva tam nejspíš ztratil mobil. Ten zázračně hned nacházíme, procházíme kolem starý paní s dřevěným koštětem, jehož zvuk se nese ještě
spísím parkem (chudinka tu celou spušť uklízí sama), pak okolo bandy opilců, která se ještě bujaře baví, bohužel nás poznávají a chtějí se družit.
Naštěstí jsou už tak vylitý, že nemůžou vstát z laviček, tak pomalu dorážíme do dodávky a jedeme domu.
Cestou zpátky už platíme jenom pár pokut,
zkurvený celníci a Polsko, hezky to popisuje Wchki ve svým blogu
na Bandzone. Ve 2 hodiny ráno vykládáme v Praze aparát a jedem do svejch kutlochů. Teda ještě přes spár malichernejch objížděk, protože tu za víkend někdo
rozkopal celý Dejvice a Letnou. To už je ale „piece of cake“, proti těm 20 hodinám cesty, co jsme si převážně zadrncali...takhle jedou páni, tak sedláci
po silnici... A ráno do práce :)
...A TAK NĚCO NAKONEC ŽE JO
 No co dodat. Akce vydatná jak prase, zažitků na celej život, neuvěřitelně silnejch. Lidi na
ukrajině převážně hodně v pohodě, ale je na místě zmínit, že se o nás Přemek postaral tak, že jsme ani „odvrácenou“ tvář neměli možnost poznat. Zaplať
pánbu teda. Stačí to, že nějakej místní čurák napálil během koncertu zezadu Kurzovi, kterej vyběhnul mezi lidi, serii tvrdejch pěsťovek do ledvin a pak
zbaběle utek pryč do parku, aby pak s partičkou místních výrostků dělal z davu výhružný gesta. Dozvěděli jsme se to až po konziku, což mě samotnýho trochu
zaskočilo a smekám před Danem, na kterým jsem vůbec nepostřehl, že by se něco takovýho stalo - dal koncert až do konce uplně s nadhledem.
Ale jinak pohoda, dobrý lidi (dlouho jsem neviděl tolik krásnejch úsměvů jako na Riveňským tržišti!),
bylo na co koukat, fakt exotika. A k tomu ještě v ceně kurz asertivity na ukrajinský celníky :o) Fakt jeden z nejsilnějších zážitků, co za poslední léta
byly. Srovnávat se to s ničím nedá, Ukrajina je prostě Ukrajina! Můžu jedině doporučit. Z televize, hry na kompu ani internetu člověk nic takovýho
nezažije a jestli někdo trpí nudou nebo pocitem, že už všechno zná a nic nemá cenu - tak pokud bude nějaký příště, vezmeme autobus a budete mít možnost
zažít to všechno na vlastní kůži. Budete jí mít naježenou jako čerti!
KOMPLET GALERIE Z UA JE
ZDE |
